15. srpna 2002 vyjíždí z Bohumína 13 účastníkù výpravy ve dvou vozidlech mikrobusu Peugeot Boxer a nákladní Fiat Dukato, přikrytý plachtou. Tentokráte přejezd Polska i ukrajinské hranice byl bez problémù a typujeme, kdy budeme platit první pokutu na ukrajinských silnicích. Brzy jsme se dočkali. Jedeme na Oděsu, když nás zastavuje první policejní hlídka a chce po nás 100 dolarù. Na korbě se jezdit nesmí a oni tam zahlídli dva naše kluky. Uhádali jsme to za 30 dolarù do kapsy a jedeme dál. Kousek před Oděsou nás chytají znova. Vjeli jsme do špatně značené jednosměrky a chtějí po nás 2 x 100 hriven, uhádali jsme to na 100 celkem a už si dáváme pozor. Ještě , že na Ukrajině všichni protijedoucí řidiči signalizují světly přítomnost policie . To nás zachránilo mnohokráte a 17. září vyjíždíme na plato Čatyr Dag , kde nás Sáša ubytovává na bývalé základně pro navádění letù raketoplánu Buran, kterou také zakoupil. Dnes ji využívá jako středisko pro ubytovávání turistù přicházejících na plato.Sice podmínky ryze vojenské, s vodou na příděl ,ale ukrajinští turisté ještě nepřivykli takovému komfortu jako třeba naši a jsou rádi, že mají kam složit hlavu v divočině.
18. srpna začínáme pracovat jeskyni Eskavátorová, jejíž vstup Sášovi lidé otevřeli bagrem nedaleko základny, ve které jsme ubytováni. Do hloubky 20 metrù opravdové úžiny, jimiž se někteří s trochu většími hrudníky jako Ríša nebo Láďa dostávají jen velmi obtížně. Zde se jeskyně rozšiřuje a chodba je vyplněna hlínou, bahnem a vodou. Naším úkolem je prokopat se dále. Tři dny kopeme a naplňujeme kbelíky hlínou a bahnem a posíláme hadem lidí ven. Hlíny neubývá a prostora se snižuje. Vypadá to, že chodba je vyplněná hlínou hodně daleko a kopání není na týden ale na rok. A tolik času my nemáme. Zkoušíme ještě obejít hliněný sifon kopáním v suti na dně vstupního domu jeskyně- ale i tudy cesta dále nevede. Na objev si budeme muset počkat, i když v jeskyni už nyní byl objevena malá krásná, krápníky vyplněná prostora.
20. srpna se přemísťujeme do jeskyně Emine Bojir Chasar Nižnij ( viz www. ), kde jsme byli naposled v roce 2000 a kde jsme po natáčení dokumentárního filmu nestihli provést podrobnou fotodokumentaci a vynést na povrch všechen používaný materiál.Hlavně stovky metrù elektrokabelù o váze téměř jedné tuny. Toto je naším úkolem pro příští dny. Přístup do části „Nižnij“ vede přes turisticky zpřístupněné části jeskyně, kde stále proudí stovky turistù, které při našem sestupu i výstupu musíme míjet. Jejich pohled na nás , naše špinavé kombinézy, rozsvícené karbidky, zabahněné tváře vyvolává nejrùznější reakce. Většinou nás fotí, jiní obdivují a jedná dáma v bílém kostýmku o kterou se otřel Láďa špinavou kombinézou jen zvolala na naší adresu :“ Bědnyje rabočie !“
Zatím co jedna naše skupina dokončuje práce v „ Bojiru“ druhá skupina vedená Zdenkem vyráží na plato pokusit se objevit nebo vykopat nové jeskyně. Sáša mezitím vyváží na plato skupinu vrtařù, aby vrty prověřili výsledky georadaru, který údajně našel velké podzemní sály a jejich obrys vyznačil na povrchu. Večer chceme vrtaře uctít vodkou a otevíráme několik lahví a rozléváme do decových sklenic. Vrtaři se na sebe podívali, zasmáli a vytáhli ze svých batohù pùllitry a pravili: „ A teď nalívejte“ a nám bylo jasné , že na ně nemáme. Chvíli jejich tempo se snažil vydržet Láďa, ale jen chvíli.
Do 25. srpna se marně snaží provrtat do předpokládaných prostor. Marně. Jsou již mnohem hlouběji než určoval americký georadar. Jeho výsledky se nepotvrdily.
Příští den se přemísťujeme na pobřeží Černého moře do městečka Ordžonikidze, kam ještě nedávno cizinec nemohl ani pohlédnout. Přímo na pobřeží byla totiž velká továrna určená na výrobu a opravy torpéd s atomovými hlavicemi pro sovětské ponorky. Dnes je již továrna zavřená a na pobřeží mùže každý.Továrna však je stále hlídána.Nedaleko pobřeží si tady postavil svou dáču náš simferopolský kamarád Žeňa a dva dny zde máme na relax. 28.srpna se z černomořského pobřeží přemísťujeme do vnitrozemí Krymu do historického města Bachčisaraj. Tady je také kus Sášova panství. Vše to začalo vloni studiem historie Karajimského národa, který tuto část Krymu ve středověku obýval a jehož obyvatelé zde žijí dodnes.Karajimský historik jinak také speleolog, našel několik zmínek o tom, že pod skalním městem Čudit Kale, které Karajimové obývali musí být vyhloubena jedna nebo více hlubokých studní, které sloužily jako vodní zdroje i cesty úniku v dobách nebezpečí. A sášovi speleologové- vlastně dnes zaměstnanci jeho firmy Onyxtur, začali hloubit pod stěnami skalního města sondy s cílem najít tuto studnu. A opravdu na studnu narazili a po vyklizení kamenù a suti z prvních 20 metrù dosáhli šroubovitého schodiště, které klesalo na dno studny do hloubky 70 metrù.V polovině studny objevili také šikmo stoupající chodbu, která po vyčistění ústila na povrch.V jedné z karakumských pověstí je tato chodba popisována a pravilo se v ní také, že v den jarního slunovratu v osm hodin ráno pronikne touto chodbou sluneční paprsek a tam kde se na povrchu dotkne země je zakopán karakumský poklad. Sáša této pověsti uvěřil a opravdu ráno v den jarního slunovratu v roce 2001 čekal kam dopadne sluneční paprsek a po chvíli kopání objevil džbán se 4000 zlatými a stříbrnými mincemi o odhadnuté hodnotě 600 000 dolarù.Tento poklad věnoval Simferopolskému muzeu .
Studnu a chodbu turisticky zpřístupnil a tak je dnes mohou navštívit tisíce turistù. I my jsme chtěli vše vidět.
V Bachčisaraji a okolních skalních městech zùstáváme několik dalších dní ubytováni na nově vybudované sášově turistické základně.Kromě exkurze do studny chceme prozkoumat i okolí, kde je řada skalních teras- quest, která dosud ze speleologického hlediska nebyla zkoumána. Samozřejmě navštěvujeme známý chánský palác (muzeum) v centru Bachčisaraje, dříve sídla krymských vládcù , Uspenský monastýr, který je nově přebudován a skalní město Čudit Kale.
30. srpna vyrážíme ze Simferopolu na zpáteční cestu, která vùbec nebyla jednoduchá.Už při výjezdu z Krymu byla dobře ukrytá stopka a i když jsme tuto pomyslnou hranici projeli krokem, obě naše auta milice zastavila. Marně jsme nabízeli vodku, koňak. Nakonec z požadovaných 200 dolarù dostali 100 hriven a jeli jsme dál. Příští den v 8 hodin ráno uprostřed Ukrajiny nedaleko města Vinica se pod boxerem ozvala rána a už jsme stáli. Rozsypal se nám homokinetický kloub. Odtáhli jsme mikrobus do nejbližšího servisu v malé vesnici a domnívali se , že tady na konci světa jsme skončili a boxera budeme muset odtáhnout.Kupodivu majitel servisu ( a to byla sobota) byl jiného názoru a začal díl shánět. Moc jsme mu nevěřili, zvláště když jsme po celé trase jiného Pegueota Boxera nepotkali. Odjel někam 200 kilometrù a přivezl. Jenže díl nepasoval. Odjel znova a večer přivezl nový homokyneťák, který pasoval a my mohli odjet směr hranice Polska. Boxer jede , ale za to začíná zlobit jožkovo Dukato. Už jedeme je čtyřicítkou a tak překonáváme polskou hranici. Kousek za ní Fiat vypovídá službu. Prasklá poloosa. Marně v Polsku sháníme servis, který by nám auto opravil. Marně, už nejsme na Ukrajině. Necháváme jej stát kousek u Przemyszle ( domù ještě 500 km) a boxerem dojíždíme do Bohumína odkud vysíláme nákladní auto na jeho odtažení. Jen pro úplnost – po dojezdu do Bohumína se Pegueot Boxer rozsypal znova. Tentokráte spojka. Ukrajinské cesty ( většinou necesty) opravdu prověří každý vùz.




Josef Wagner: Expedice Čatyr Dag 2002